32. ročník Ceny I.Bachmannové začal. Skutečnost, že literární akce existuje již tak dlouho, je sama o sobě velkým zázrakem, který umožnili zakladatelé soutěže Humbert Fink a Enst Willner. Oni totiž oplývali megalomanií dotovat soutěž mladých talentů nehorázně vysokou částkou. Bylo to v roce 1977 a částka činila 100.000 öS, dnes 25.000 Euro. A kde je ve hře tak vysoká suma peněz, tam nechybí spousta významných osobností, ať už se jedná o sebemenší město.

Žádné nadšení v hlavním městě

Ve Vídni ohrnovali lidé nosy. Malá soutěž o Cenu I.Bachmannové byla dotována větší částkou než velká Státní cena Rakouska za životní dílo kdejaké hvězdy ze světa literatury. To si lze mimochodem přečíst ve vynikající disertaci o Ceně I.bachmannové od Doris Moser. Ponaučení: člověk nesmí šetřit na špatném místě. A navíc: napřed přijde megalomanie, teprve poté (možná) velikost.

Letošní ročník soutěže provází celá řada novinek, což dokazuje sedmijazyčná verze internetových stránek soutěže. Divadlo ORF se prezentuje ve zcela novém aranžmá: tam, kde bylo dříve publikum, je nyní jeviště. Kde bylo jeviště, je nyní publikum. Poprvé nesedí autor při čtení uprostřed jeviště jako dříve Ježíš při poslední večeři, ale na okraji jeviště. Zato má nový moderátor celou věc pevně v rukou a dává od samého začátku najevo, že nehodlá být pouhou krajní postavou celého dění.

Nejzvláštnější věta pátečního dopoledne

Čtení zahájil letos Thorsten Palzhoff se svým příběhem z Rumunska. Od roku 2008 je volně působícím autorem a doufejme, že jím zůstane i nadále. Po něm následovala Alina Bronsky, která nemá na svém kontě zatím žádnou publikaci a nemusí se tudíž obávat o poškození své pověsti. A pak konečně první rakouský autor, Clemens Setz z Grazu. Je mu teprve 26 let a jeho biografie je patřičně krátká. Zato ale již obsahuje první publikace z roku 2009. Věkově by mohl být mým synem, a po celé době jeho čtení jsem myslel na to, jaké nesmysly jsem v jeho věku vytvářel já. Naštěstí jsem tehdy nebyl účastníkem tohoto klání. To by mi jistě uškodilo.

Nejzvláštnější věta tohoto dopoledne pochází z jeho pera a zní: "Vejce k snídani v červeném dřevěném pohárku vypadalo, jako by nad nečím intenzivně přemýšlelo. " Jako tohle je možné, o tom teď přemýšlím já. Až do odpoledne.